KAM VYRAZIT? .................. no přece ZANOSEM

V Prosinci na Velký Rozsutec a Stoh 

Bylo 18.12.2015, blížily se Vánoce a všude v obchodech panovala nákupní horečka a panika. S přítelkyní Míšou, jsme se shodli na tom, že se tomuto shonu chceme vyhnout a alespoň na víkend vyrazíme někam do hor. Jelikož nám přálo i počasí, jasno s pouze mírným mrazem, tak jsme sbalili stan plus nějaké to zimní vybavení a v sobotu ráno vyjeli do nedaleké a oblíbené Malé Fatry s myšlenkou výstupu na Velký Rozsutec. Cesta byla v pohodě a za necelou hodinku a půl jsme zaparkovali u hotelu Diery v Terchové a vyrazili s desetikilovými krosnami na cestu. Bylo něco nad nulou, trochu mlhavo, ale lehce promodralé nebe nad námi dávalo tušit, že nad mlhou, která zalévá údolí, se rozprostírá krásně modrá obloha.

S touto myšlenkou jsme nastoupili do Janošikových dier a liduprázdnými rozsedlinami postupovali skrz nespočet lávek a žebříků. Počasí se stále zlepšovalo a jakmile jsme míjeli rozcestník Podžiar a začali stoupat horními Dierami, bylo nám už jisté, že odměna v podobě modré oblohy nás co nevidět nemine. V sedle pod Tanečnicí se již začal objevovat první sníh a led, který se zatím v nižších polohách  nevyskytoval.

Jen na chvilku jsme se zde zastavili, při pohledu na sluncem ozářený Malý Rozsutec se občerstvili a hned zase pokračovali dále do sedla Medzirozsutce. V těchto místech už byl krásný pohled na údolí zalité mlhou a taky již značně přibylo ledu, takže pohyb se stal náročnějším a bylo potřeba nasadit řetízkové nesmeky a sněhové návleky, které nám v dalším pohybu velice pomáhaly. Tady jsme si odpočinuli, ale jelikož zde byl stín a chlad, s radostí jsme i přes tíhu krosen, která neslibovala moc snadné stoupání, vyrazili směr vrchol. Stoupání zamrzlým lesem bylo monotóní, ale díky nesmekům docela snadné a ani jsme se nenadáli a stáli jsme nad hranicí lesa, kde se na všechny strany naskýtaly úchvatné pohledy na peřinu, která zakrývala vše, co bylo pod námi v údolích.

Liduprázdná, tichá krajina zalitá sluncem byla balzámem pro duši, a tak jsme se chvíli jen tak mlčky kochali okolím a říkali si, jak jsme rádi, že jsme tuto nádheru s radostí vyměnili za betonovou džungli supermarketů i přesto, že jsme v té době ještě zdaleka na přicházející svátky nebyli připraveni. Konec snění, cesta se začíná zvedat a krosny nás svou váhou táhnou dolů, ale my se nevzdáváme. Stoupali jsme zmrzlým, ale dobře zřetelným chodníkem vzhůru, tempo jsme měli skvělé a počasí ještě lepší, nikde ani mráček a naštěstí ani na Rozsutci pověstný vítr nebyl nijak extrémní.

Přesně ve 12hodin jsme stáli na vrcholu a tady potkali i prvních několik lidí, kteří zde vystoupali z druhé strany od sedla Medziholie. Na vrcholu panovalo stejně pohodové počasí jako po celou cestu a tak jsme mohli zůstat delší dobu a bez problémů posvačit a dosyta se nabažit výhledy na krásně viditelný a zasněžený hřeben Malé Fatry. Zaujal nás Stoh, který byl celý pokrytý bílým závojem a trochu jsme si při pohledu na něj začali hrát s myšlenkou, že pokud by všechno bylo ideální, rádi bychom „zabivakovali“ na vrcholu. Prvotní plán bivaku v sedle Medzirozsutce padnul a myšlenka strávit noc v sedle Medziholie nevypadala při ideální předpovědi, která byla na večer a noc, tak lákavě, jako nocování na vrcholu Stohu spojené s východem i západem slunce. Řekli jsme si, že uvidíme jak na tom budeme po sestupu a poté se domluvíme. Sestup prudkým svahem do Medziholie byl překvapivě pohodový, a tak jsme za necelou hodinku byli v sedle, kam pomalu začal přicházet stín. Jelikož jsme měli mnoho času, chvilku jsme si odpočinuli a domluvili se na tom, že půjdeme na Stoh a pokud tam bude kde postavit stan a podmínky dovolí, tak zde přespíme nebo v opačném případě ustoupíme zpět dolů.

Začínáme tedy stoupat v pohodovém tempu, jelikož času máme nad hlavu a bylo by zbytečné přijít na vrchol moc brzo, takže si cestu lesem vychutnáváme. Jakmile vyjdeme z lesa začíná výrazně foukat a chůze po zmrzlém sněhu se z důvodu občasných propadnutí trošku komplikuje, ale neúnavně klidným tempem stále stoupáme dlouhou plání směrem k vrcholu. Dolů již sestupuje několik skupinek turistů, které napovídají, že na vrcholu již nikdo nebude, což je pro nás ideální varianta. Kolem 15h přicházíme k vrcholovému rozcestníku a na první pohled jsme zde sami. Jakmile se začneme koukat po místě, kam bychom postavili stan, všímáme si stanu stojícího v závětří kosodřevin a usuzujeme, že to je to správné místo, kde se usídlíme na noc i my.

Nacházíme místo hezky v závětří, kde si začínáme připravovat plošinu pro náš malý stan, což nám zabere jen krátkou chvíli a už na ní i navzdory sílícímu větru stojí stan zajištěný trekovými holemi a sněhem, který k večeru pořádně přimrzne a bez problémů ho udrží na místě. Jakmile jsme stavbu dokončili, tak se ze sousedního stanu začíná někdo soukat a jako první vybíhá krásný velký pes, který si nás hned běží pořádně obhlídnout. Za ním vychází dva pohodoví Slováci, se kterými prohodíme pár vět a hned zase mizí v jejich stanu.

Během naší budovatelské činnosti se nám v plné kráse předvádělo slunce, které při západu barvilo oblohu a přilehlé svahy do překrásných barev a my jsme se nemohli na tu nádheru vynadívat. Toto prostě nejde popsat ani zachytit na fotkách, toto se musí zažít. Jelikož se rychle ochlazovalo, tak jsme se taky nasoukali do našeho stanu a s radostí se převlékli do suchého oblečení. S přicházejícím večerem na nás přichází i hlad a tak využíváme vařič, který sebou celou cestu táhneme. Připravujeme si večeři v podobě fazolí z konzervy, a poté vaříme čaj na večer. Vařit ve stanu, kvůli kondenzaci páry, není ideální, ale ven se nám už nechce. Po teplé večeři, i když je teprve 17h uleháme do spacáků a po chvilce povídání se snažíme usnout. Míša s tím moc velký problém nemá, ale mě se to tak brzo moc nedaří a nepřidává tomu ani vítr, který docela silně lomcuje naším stanem. Asi po hodině převalování mou pozornost zaujalo divné praskání a funění u vchodu do našeho stanu. Posadím se, abych pořádně poslouchal o co jde a v té chvíli se hned u vchodu spustí hlasité divoké štěkání a dupání předníma nohama...... Je mi jasné, že je to „sousedovic“ velký hnědý pes a jen čekám kdy proskočí plachtou k nám. Naštěstí za chvilku slyším křik od vedlejšího stanu, pes na volání pána zareaguje a běží zpět. Nevím, co ho přilákalo, ale každopádně to nebylo příjemné vyrušení.

Noc se docela táhla, ale kolem půlnoci se uklidnil vítr, a tak byl spánek trochu lepší. Až kolem 3h nás oba vzbudila nutnost zajít si na toaletu. Ze stanu se nám moc nechtělo, ale jakmile jsme rozepli vchodový zip a vykoukli ven, byla to taková nádhera, že jsme na celý pocit chladu úplně zapomněli. Pohled na měsícem osvětlené bíle hřebeny a pod nimi v mlžné peřině oranžovou barvou svítící města a vesničky byl úchvatný. Krásu všude kolem nás jsme pozorovali i nějakou dobu po vykonání nutné potřeby a s pocitem chladu ale spokojení jsme po chvíli zalezli zpět do spacáků. Kolem 6 hodiny ranní jsme se začínali probouzet. I když venku byla stále velká tma, začali jsme pomalu s přípravou na ranní balení, abychom s východem slunce mohli vrchol opustit. Po 14hodinách ve spacáku jsem se trošku rozlámaní pustili do balení batohů. Poté bylo potřeba nasoukat nohy do zmrzlých bot, které jsme si nechtěli strkat do spacáků, a tak jsme je nechali jen tak volně mezi námi ve stanu. Proto solidně promrzly, ale nakonec se nám to podařilo a chopili jsme se bořit náš stan. Při této činnosti byl již východní obzor zbarven do oranžova, což zvěstovalo brzký východ slunce, na který jsme se celí promrzlí moc těšili. Sledovat odtud „vstávající“ slunce je něco překrásného.

Na východě jsme mohli pozorovat zatím potemnělé vrcholy Západních Tater a právě pod nimi na jihovýchodě se začalo objevovat slunce, které nás odměnilo hřejivými paprsky. Jakmile se vyhouplo nad obzor, vyrazili jsme na klesání přes Chrbát Stohu do Stohového sedla. Tady byl oproti vrcholu ještě mnohonásobně silnější vítr, takže jsem zvolili rychlejší tempo, abychom se trošku zahřáli a v duchu jsem byl rád za to, že není žádný nový sníh, ale jen pěkně zmrzlý a tvrdý firn. V případě, že by byl čerstvý prašan, hnala by se přes toto sedlo docela velká sněhová vánice, která by mohla výrazně snížit viditelnost a orientaci. Naštěstí v místech, kde jsme pomalu začali stoupat na Poludňový Gruň vítr značně polevil a pokračovalo se výrazně lépe.

Ani jsme se nenadáli a stáli jsme u „vrcholového“ rozcestníku. Zde jsem zvolili sestup dolů po žluté značce k chatě Na Gruni. Naštěstí jsme tady brzo a sníh je stále pořád zmrzlý, takže i když je sestup docela prudký, ve zmrzlém sněhu se nám za pomocí nesmeků jde dobře a zanedlouho jsme u horní stanice vleku a přes sjezdovku sledujeme v dálce Chatu. Po sjezdovce se klesá taky docela snadno, až je nám trošku líto jedné skupinky, která absolvuje cestu opačným směrem a i když jsou teprve na začátku dlouhého stoupání, vypadají podle jejich tempa docela vyčerpaně.

My už ale stojíme pod sjezdovkami přímo u chaty, na chviličku shazujeme krosny a jelikož už zmizel sníh, sundáváme z bot i řetízkové nesmeky, které nám vážně hodně pomohly. Od chaty Na Gruni je hezký výhled na krásně osvětlený Velký Rozsutec, který na nás vykukuje zpoza lesa. Dáváme si jen malou svačinku v podobě ořechových tyčinek a pokračujeme v klesání, nyní už prudkou lesní cestou od vesničky Štefánová.

Pomalu se krásně modrá obloha začíná halit do mlžného oparu, který pořád zakrývá údolí a my se z nádherně prosluněného hřebene, jako mávnutím kouzelného proutku, dostáváme do pochmurné mlhou zahalené vesnice. V rychlosti projdeme kolem velkého, téměř prázdného parkoviště, které v podzimních dnech běžně praská ve švech, mineme pension Sagan, odkud se můžeme ještě naposledy pokochat trošku zamlženým výhledem na Velkým Rozsutec a vlevo od něj stěnami Poludňových skal, které často při tomto pohledu bývají označovány za Malý Rozsutec, ale ten odtud vidět není. Po chvilce už po krátkém stoupání opět vycházíme z mlžného oparu a procházíme sedlem Vrchpodžiar, odkud je to již jen kousek k rozcestí Podžiar, kde uzavíráme náš pomyslný okruh a dále nás čeká jen klesání úžinami Nových Dier. S opatrností překonáváme mokré kameny a uměle vytvořené mostky a za chvilku stojíme u našeho auta, které jsme v sobotu ráno nechali na parkovišti u hotelu Diery. Unavení, ale přesto nabití novou energií, sedáme do auta a vyrážíme na sedmdesátikilometrovou cestu směr domov.

Pro shrnutí uvedu, že náš okruh měřil přibližně 19km s převýšením 1900m.